Zavolejte mi:
Kdy nastane ten moment, kdy si člověk řekne, že už stačí jen tiše nadávat u zpráv? Pro někoho je to chvíle, kdy narazí na další absurdní formulář na úřadě, pro jiného nesmyslný poplatek, který nedává žádnou logiku. Pro mě to byl postupný proces. Celý svůj profesní život v IT řeším problémy. Hledám cesty, jak zjednodušit složité systémy, aby bezpečně a spolehlivě sloužily lidem. Jenže když jsem se rozhlédl kolem sebe, viděl jsem, že náš státní aparát funguje přesně naopak.
Často lidem hází klacky pod nohy, vymýšlí byrokratická nařízení od stolu a tváří se, že občan je tu jen od toho, aby platil a mlčel. Jako otec rodiny jsem si uvědomil jednu zásadní věc: můžu se doma snažit sebevíc, můžu své děti učit poctivosti a spravedlnosti, ale pokud je nakonec vypustím do světa, kde vítězí arogance a kde se normální pracující člověk nedovolá zastání, moje práce tátu zůstane nedokončená.
Rozhodl jsem se proto nesedět jen u počítače. Rozhodl jsem se využít to, co umím, pro veřejnou věc.
Když se lidé spojí: Úspěch projektu Nekrm hydru!
Prvním velkým důkazem toho, že občanská aktivita má obrovský smysl, byl projekt Nekrm hydru!. Založili jsme ho společně s Danielem Sterzikem a Petrem Štěpánkem s jasným cílem: vyvolat širokou veřejnou diskusi o fungování a financování České televize. Léta jsme sledovali, jak veřejnoprávní médium opouští svou objektivní roli, a navíc se plánovalo, že si za to nechá od lidí ještě připlatit.
Mou rolí v tomto projektu bylo dodat občanskému odporu profesionální digitální zázemí. Vytvořil jsem webovou infrastrukturu, která dokázala bezpečně propojit desetitisíce lidí ochotných říct jasné „ne“. Nešlo nám o křik nebo anarchii, ale o vytvoření silného, koordinovaného tlaku. A ukázalo se, že když lidé táhnou za jeden provaz, i zdánlivě nedotknutelný systém musí ustoupit. Tlak veřejnosti, který jsme pomohli zformovat, nakonec donutil vládu couvnout a rozhodnout o zrušení koncesionářských poplatků. Ukázali jsme, že s dobrou organizací to jde.
Zastání pro ty, kteří nás živí: Logistika protestů „My zemědělci“
Další moment, kdy jsem věděl, že musím pomoci, přišel začátkem roku 2024. Českému venkovu a zemědělcům začala docházet trpělivost. Byli drceni pod tíhou nesmyslné byrokracie a vládní ignorace. Bylo jasné, že traktory musí vyjet do ulic, jinak je nikdo neuslyší. Ale aby taková akce měla skutečný dopad a nezvrhla se v chaos, potřebovala pevnou kostru.
Znovu jsem nabídl to, co umím nejlépe – logistiku, řád a IT řešení. Postavil jsem centrální portál myzemedelci.cz, přes který jsme začali celou akci koordinovat. Řešili jsme grafiku, komunikaci a hlavně bezpečné a promyšlené příjezdové trasy do Prahy ze šesti různých směrů. Z obrovského, živelného hněvu venkova se nám podařilo vytvořit jednu z nejlépe organizovaných protestních akcí posledních let. Byla to ukázková zkouška efektivity. Když na vás spoléhají tisíce lidí v těžkých strojích směřujících do centra hlavního města, nesmíte selhat.
Síla normálních lidí
Oba tyto projekty mi potvrdily jednu zásadní věc: obyčejní a pracovití lidé mají obrovskou sílu vytvořit funkční a spravedlivé prostředí, pokud se dokážou efektivně spojit.
Nepotřebujeme k tomu prázdné politické fráze ani ideologie. Potřebujeme selský rozum, ochotu postavit se zjevným nesmyslům a dobrou organizaci. Zkušenosti z IT mě naučily, že když systém nefunguje, nestačí jen vyměnit monitor – musíte jít hluboko do struktury a opravit jádro problému. A to samé platí pro naši společnost. Pokud chceme žít ve státě, kde se vyplatí poctivě pracovat a kde je bezpečno, nesmíme čekat, že to za nás vyřeší někdo jiný. Musíme si ty funkční podmínky sami odpracovat. Aky odpracovat sami.